Under the true color

Freemusic (CZ)

10.07.2007

Illegal Illusion jsem vždy měl zařazeny v kolonce "nezařaditelné", což pro pozéra jako já znamená pár bodů umělcovi předem. Nikdy jsem ale neměl tu čest, a to naživo ani z desky. Jinými slovy jsem byl velmi zvědavý.

V jednom jsem se rozhodně nespletl - hudba Illegal Illusion je ZAJÍMAVÁ. Neotřelá. Svá. Při poslechu mě do nosu uhodila v některých místech jedna kapela. To samo o sobě rozhodně není špatně. Kapela se jmenuje Civil Defiance a silně pochybuji, že pánové ji znají, jedná se o obskurnost stranou "důležitého" hudebního dění. Špatně je to, jak oba soubory ze vzájemného srovnání vychází.

Jak Illegal Illusion tak (tuším že španělským) Civil Defiance jde v zásadě o stejnou věc. Jejich tvorba je silně emotivní, jde o emoce veskrze negativní, ať už se jedná o bolest, zuřivost ze stavu věcí, ze samého nedostatku emocí, o zoufalství nebo prostě depku. S tím koresponduje "barva" jejich hudby - nervní, zneklidňující, syrově intenzivní, melodie mají k líbivosti hodně daleko. Obě kapely navíc hudební stránku podporují texty, nad kterými má cenu se pozastavit. V případě II surrealistické snové šepoty a výkřiky naplněné bolestí i (marným?) odbojem. Co je tedy jinak? A jak?

Sebesyrovější noise nepřežije bez silných nápadů, jejich rozvoje a nosné struktury písní. A po této stránce má Under the True Color potíže s dýcháním. Je mi to líto - z mnoha prvků cítím, že určitá zručnost II rozhodně nechybí. Pozitiva jako um vykreslit náladu, a to zvukově poměrně svou, najít silný motiv a podepřít ho textem, který umí zatahat za drátky podvědomí, výskyt maličkostí, co potěší i po prvních pár posleších, tohle všechno se topí ve skladatelské neumětelskosti a neschopnosti nápady, když už je chytnete za ruku, za tu ruku taky někam dovést. Taková přehlídka často silných momentů, putování odnikud nikam.

K tomu připočtěme zvuk, který je stejně podivný jako výraz kapely, jenže v tomto případě to vadí. Ne tolik v psychedelických pasážích, ale když se zvuková masa má semknout a táhnout za jeden ušní lalok, nástroje a zpěv se v sobě navzájem topí a ani silné nápady tak nevyniknou. Krom toho občas celkový dojem tragickou výslovností sráží zpěv. Když se řve a proklíná, je všechno v pořádku, ale při subtilnějším projevu jednak obnažuje nejistou intonaci a potom - ksakru, když chci být emo, tak nekňourám a prostě jsem (když to musí být) emo. Při pohledu na chlapy jak hora odmítám věřit, že věří emo podání kapel typu Clou. Takový Vincent Cavanagh z Anathemy dokáže být mrtě emo a přitom nekňourá.

Dojem naštěstí zachraňuje velmi rozumná stopáž dílka lehce přes půl hodinky, takže sice možná párkrát zívnete, na okusování nehtů to ale rozhodně není. Ona to není špatná deska. Jenže není ani dobrá. A to je, vezmu-li v potaz, že kapela už za sebou má dvě řadovky, dvě EP (z toho jedno živé) a demo, trochu málo. Je nejvyšší čas šáhnout do rukávu a vytáhnout z něj nepolovičaté eso. Jinak by "tam u nebeských bran" Michal Tučný mohl při rekapitulaci díla Illegal Illusion zjistit, že dochází, stejně jako v jedné z písní na Under the True Colour, ke sčítání nul. A to se třebas takovým Civil Defiance, ač je tady snad nikdo nezná, stát nemůže. Neúprosná matematika umění.

hodnocení: 45%

Matěj X. Žito